Chvála od druhých a docenění sebe samotného

"Myslitel nepotřebuje chválu ani potlesk, za předpokladu všem, že si je jist vlastním potleskem: toho se však vzdát nemůže" - Friedrich Nietzsche



...a přesně proto by měl člověk dělat věci jen a jen pro sebe, tedy asi spíše by bylo lepší říci kvůli sobě, ať nezníme (oprava - já nezním) jako naprostí sobci a egoisti. Nechci tím vůbec naznačit, že by si každý měl "rochat na svym písečku" a druhým nepomoci, ale spíše to, že cokoliv, co dělá by mělo být hnáno vnitřní motivací...

...já osobně jsem tvrdě postavená proti vnější motivaci, zvláště když se jedná o tu ze strany okolních lidí...

...přece jen jsem se nenarodila proto, abych byla nástrojem pro plnění cizích snů...

...nebo abych žila podle toho, co ode mě společnost očekává, to bych pak mohla zapadnout mezi několik dalších miliard...

...i takto jsem nahraditelná, natož kdybych dobrovolně splynula...

...tvořit umění kvůli sobě, ne pro publikum a ono si to nějaké to publikum najde...

...a ještě k tomu bez tohoto "očekávání" člověk přirozeně předchází té nejhorší věci - zklamání...

...a ta úžasná univerzálnost, mám ráda věci, co se dají aplikovat na naprosto celý život...

...když člověk potřebuje chválu (teď nemluvím o tom, že ho to potěší... jasně že upřímná pochvala od bližních/cizích vykouzlí vždy úsměv na tváři), znamená to, že nedokáže sám sebe pochválit...

...že prostě potřebuje ohodnotit...

...a nebo ještě hůře - získat povolení, jestli vůbec má smysl a MŮŽE DÁL POKRAČOVAT...

...to je popravdě dosti nesoběstačné...

Komentáře

Oblíbené příspěvky